Návštěva Indie

    V roce 2010 v červnu jsem se setkala poprvé s indickými nádími v Praze, kteří čtou palmové listy. Pro ty co něvědí, tak stručně: jedná se o  záznamy  osudů  několika lidí staré shruba 5000 let a psali je maharishiové z  Indie na palmové listy. Dodnes jsou listy uschovány a opatrovány z generace na generaci indickými kněžími, zvanými nádí. Tito kněží umí dodnes starotamilštinu a jsou schopny překladu do novotamilštiny a pak třeba do angličtiny. Na jednotlivém palmovém listu je psán osud jednoho člověka, který si přijde pro čtení. Je tam psán jeho minulý i současný osud, jednotlivé děje dobré i špatné, důvody , upozornění a také vysvětlení. Takových osudů bylo napsáno mnoho. Dodnes je v Indii několik knihoven s palmovými listy, čtení je ale závislé od kvality nádí a překladu. Podle mých zkušeností nádí z jižní Indie , co byli v Praze, mají velmi kvalitní čtení a překlady. Svou práci vykonávají velmi svědomitě a  naplno. Tehdy měli čtení v Praze pro několik desítek lidí. Dnes nabízejí čtení na dálku přes internet po skypu a nebo přímo v Indii.

     Po čtení mého palmového listu, po identifikaci mé osoby jen na základě otisku levého palce( u ženy)( u muže pravého palce) jsem hodně přehodnocovla další jednání ve svém životě a také jsem vážně začala uvažovat , že navštívím  osobně Indii. Konkrétně jižní Indii Tamilnád.

Tuto chuť se mnou ale nikdo dlouho nesdílel, většinou známí měli z Indie strach a nebo je odrazovala cena a dálka. Hledala jsem zatím místa, která bych ráda navštívila a také ta, která jsem měla navštívit a něco tam vykonat podle  doporučení  z palmových listů. Bohužel jsem kdysi v minulém životě žila v Indii a natropila jsem tam nepěkné věci. Trošku jsem si to tam chtěla nadlehčit a také mě zajímalo , kde jsem žila a jak ta místa budu osobně cítit a co se bude dít.

Koupila jsem si po roce knihu o jižní Indii a průvodce. Nejprve jsem začala číst o nemocích, které mi tam mohou hrozit. Musela jsem zapomenout na výčet všech nemocí v  této knize a vzít rozum do hrsti, říct si - naočkovat základní nemoci a zbytek chránit na místě opatrným jednáním.

Věděla jsem, že je dobré jet nejpozději do března a pak  v zimě.  Hledala jsem usilovně, kdo by jel se mnou. Nakonec ztroskotala i má kamarádka kvůli zdravotnímu problému, ale v poslední chvíli se  nabídla další úžasná kamarádka a navíc astroložka , která chtěla také navštívit Indii a to zcela spontánně a nebála se jet se mnou.

    Okamžitě jsem vzala šanci do svých rukou a začala organizovat cestu, místa, víza, ubytování  atd. Byl konec února .Vše na poslední chvíli klaplo, někdy to vypadalo i tak, že to vše nejde stihnout. Podařilo se mi před cestou zkontaktovat Indické nádí a zjistit místo jejich pobytu a domluvit se, kdy tam přijedu.  Nakoupili jsme léky, emms, černé uhlí, moskytiéru, něco na komáry, nachystali dlouhé haleny, kalhoty a sukně. Hlavně foťák, pas  a peníze na útratu a hurá do Indie.

Bylo mi doporučeno najít si řidiče i s autem, abychom se dostali  v pohodě na všechna místa a neztráceli moc času cestováním. Hlavně nás všichni strašili, že 2 ženy v Indii, to není nejlepší  a může to být nebezpečné.

Vše klaplo a vše se mi podařilo sehnat. Odlet byl 28. února a v Indii jsme byli 29. února 2012. Ubytování na první noci jsem i zamluvila, další jen vyhlídla, abych mohla kreativně měnit cestu podle potřeb. Naštěstí všechna ubytování byla vždy volná a v pohodě.

Nemyslete si, že indické hotely střední třídy jsou nějaké nóbl. Vůbec ne, čím jsme byli jižněji, tak tím to bylo horší, špinavější a  menší. Všude jsme naštěstí ale měli vodu na mytí a nějaké to chlazení na pokoji.

Jela jsem totiž nakonec začátkem března a to už se pohybují v Tamilnadu teploty přes den kolem 35 a více stupňů. Pro Evropany je tam horko.

Let a  první cesta místním autem byla v pohodě. Dokonce 1. hotel v Chennai překvapil a byl moc čistý, útulný a měl výbornou vlastní vegetariánskou restauraci.

Řidič v autě  vypadal, že bude dobrý muž.

Měla bych ale ještě říci, co se přihodilo před odjezdem z Česka. Pár dní před odjezdem nás kontaktovala  Jitka z Prahy, co teď pracuje náhodou v Chennai a ráda by s námi navštívila knihovnu Palmových listů a že je marně hledala a my víme kde jsou a ráda se k nám přidá a že má čas jen o víkendu.

Náhoda je asi blbec, protože jsem měla právě o víkendu naplánovanou cestu za nádíma do jejich vesnivce, kde mají čtení pro lidi a říkala jsem si , kdo bude mé kamarádce astroložce překládat, že já angličtinu umím jen trošku. Chystala jsem jen záznamník ,a že překlad bude až doma ,a ono, ejhle, objevila se pomoc a to snad ani není náhoda! My pomůžeme jí najít místo, kde je knihovna a bude to vědět už napořád, a ona nám pomůže s překladem. To byla ale objednávka určitě mimozemská, jinak si to nedokážu vysvětlit.

Chennai je obří město a má asi 10 miliónů obyvatel, asi jako celá ČR. Je to město, které se rychle rozvíjí a rostou tam fabriky s technikou,a s autama, mobilama a podobně. K tomu rostou univerzity a hromadná doprava. V Indii se rozhodně necítíte na ulici sami, neustále je zde frmol lidí, a to pěšky chodící, hodně motorek, aut, různé drožky a jiné povozy. Vše přeplněno, na motorce i 5 lidí. Většinou bez helmy a jen v kraťasích či v  sukni a v nazouvácích. Běžně vidíte miminko v náručí vzadu na motorce. Na korbě aut se také běžně dopravují osoby. Na ulicích je plno krámků a neuklizená ulice, plná papírků, zbytků z ovoce a kokosů. V tom se hemží lidé, zvířata a všechny ty povozy. K tomu si přidejte horko a prach.

Domy v jižní Indii ve městech nemají moc velký řád  a působí chaoticky, jsou plné nápisů   a reklam. Chodníky a kytičky se tam moc nevedou.

Až jsme jeli trošku jižněji do měnších měst, tak bylo na co koukat. Na přírodní domečky z hlíny  a ze dřeva, střechy z palových listů, ploty z palmových listů. Krásné palmy na polích. Palmy kokosové a také jsme viděli plantáže banánovníků. Měli jsem možnost vidět pěstování rýže, třtiny, kešu ořechů, manga a další. Vše obdělávají většinou ručně  a celý den.

 V Indii prý neznají moc volno, snad jen neděli a jinak pracují celý den i v sobotu a jsou vděční za práci. Měli jsme ale pocit, že většinou důležité práce obsadili jen muži. Všude v restauracích, v obchodech, na ůřadech byli převážně muži. Jen vyjímečně ženy. Prý se ale emancipace dostává i tam a ženy se postupně i vlivem vzdělání dostávají i na vyšší funkce. Pocit jsem ale měla, že možná ve větších městech , zatím.

Zážitkem bylo vidět hemžící se dav  a plné stánky ovoce. Nepřeberné množství banánů, různé druhy a barvy, dokonce červené banány. Granátová jablka byla běžnou plodinou, melouny a jablka, hrozny . Neustále čerstvé a k tomu všude kytičky, koření  a všude indický tmavý muž. Na jihu jsou skutečně už všichni s  hodně tmavou plětí, bílé zuby a většinou malého vzrůstu. Spíše štíhlý, někdy malé bříško. Oblečení měli muži jednoduché, nějakou košili, kalhoty a nebo dlouhou zavazovací sukni. Na nohou jednoduché nazouváky. Ženy chodili zase většinou v sárí a k tomu doladěné tričko s krátkým rukávem. Sárí měli buďto z bavlny, hedvábí a nebo z umělého vlákna. Mladé ženy nosili někdy dlouhé kalhoty a k tomu vyšívanou dlouhou halenu a kolem ramen šátek v barvě ladící s kalhotami. Byl to velmi ženský oděv. Vlasy mají všechny ženy svázané a někdy zdobené živými květy. Bývají to voňavé jasmínové květy a nebo měsíček,  či růže. Kytky jsou všude i v hinduistických chrámech je najdete na každé cestě a sošce, kterou uctívají.

 My jsme navštívili nespočet Hinduistických chrámů, např. Kailash templ v Kancipuramu z 9. století.  Poprvé jsme tam pochopili, jak to tam probíhá, jak se musí jít do chrámu bosky a jak pálí zem, nohy jsou špinavé.  V každém chrámu je kněz a ten má na sobě jen dlouhou obvázanou sukni. Provádí obřad zvaný puža a dává se darem ovoce, květy a nějaké drobné peníze. Pak dostanete požehnání a tečku na čelo, někdy šedou a někdy červenou. Hinduisté všichni mají na čele značku v podobě tečky červené a kněží mají i šedé pruhy.

Jeli jsme potom na jih směrem k Mayiladuturai a tam jsme navštívili okolní chrámy . Největší byl asi v Tanzavúru a  byl moc krásný, klidný a viděli jsme uvnitř chrámového nádvoří živého slona. Viděli jsme ho pak ještě vícekrát. V Indii je slon uctíván a  tak v chrámech má své místo.  Moje kamarádka měla čtení svého palmového listu v Mayiladuturai a myslím, že  to byl její velký životní zážitek, zvládli jsme i překlad s kamarádkou z Chennai a i navštívit  doporučené chrámy a místa , kde jsme měli vykonat puže. Je to něco nepopsatelného a každého to nějak poznamená.

Před templem lze koupit kokos k pití, prodavač odsekne mačetou vršek, dá tam trubičku a vy můžete pít lahodný a výživný nápoj. Pak se kokos hodí někde do rohu a časem to vyžerou pouliční zvířata, třeba krávy, kozy,psi a nebo opice.

Měli jsme možnost ochutnat Indickou kuchyni a musím konstatovat, že je to úplně něco jiného, než na co jsme zvyklí v Evropě. Vše je většinou hodně kořeněné a hodně pálivé a nebo z rýže  a zelenina často rozmixovaná a smíchaná třeba i s kokosem, s kešu a podobně. V Indii se jí rukou pravou a pak se chodí ruku umýt. My Evropani ale můžeme dostat malý příbor . Všude na stole v restauraci je k dispozici voda  na pití a nabízejí neskutečně divný čaj s mlékem. Výborné jsou čerstvě vymačkané džusy z ovoce. Většinou se dá koupit nějaká placka a k tomu různé omáčky, do kterých se natrhaná placka namáčí a postupně se ukusuje. Rýži jedí prostě i s omáčkou rukama.

 Vodu jsme raději pili jen balenou  a  jedli jsme jen střídmě , abychom netrpěli průjmy a jinými chorobami, protože naše tělo nezná místní bakterie a jídla a koření. Nejchutnější byli stejně banány a to různých barev.

Na toaletě zase nenajdete papír, ale jen konvičku s vodou a kyblík. Papír je jen v hotelích pro evropské hosty. Tam prostě levá ruka slouží na mytí a pravá k jídlu, jinak je to nezdvořilé.

Navštívili jsme i školy s dětmi v chudých vesnicích a děti jsou tam nesmnírně krásné, milé a skromné. Pro ty nejmneší je jednotřídka pro více dětí,většinou tak kolem 100 dětí ve třídě, pár učitelek a učitelů k tomu. Děti chodí ve stejnokrojích a některé třídy jsou jen s holou zemí a tabulí, ale vzdělávání je v Indii na rozkvětu a gramotnost roste rok od roku, i u děvčat.

V Tamilnádu je velká hustota lidí a většinou jsou to lidé chudí a skromní. Stačí jim k běžnému životu jednoduchý domeček z hlíny a z palmových listů, kuchyň mají venku a zem je výborná na všechno. K tomu malé políčko na pěstování rýže a jiných plodin.

Dnes ale i technika je všude, tedy mobilní telefon má i negramotný občan, ale hovory tam jsou levné.  Motorky má taky dost lidí a auta taky pomalinku narůstají. Určitě je zatím ale mají spíše bohatší lidé.

Móda a módní výstřelky se tam naštěstí nepěstují, lidé chodí stále v typických oděvech a jen si hrají s krásou vytvořených kombinací a zdobení látek.

Ulice jsou nazdobeny jen v bývalých koloniálních obalstech, třeba  v Pondichery, kde to kdysi patřilo francouzům. Tam jsme objevili i krásný park k odpočinku a byl plný lidí a dětí s rodinami. Jinak něco jako zahrady okrasné a parky se tam zatím nepěstují.

Nutno zdůraznit, že indičtí lidé  berou svůj životní osud naprosto v klidu a v pokoře. Nehrotí nic ani časově a ani moc nespěchají. Hinduisté mají svou víru v osud a berou to jako normální věc. Rádi navštěvují své chrámy a uctívají své sochy a bohy. Vedle nich žijí v klidu muslimové a další naboženství.

Jak jsme jezdili autem, musela jsem někdy žasnout, jak bravurně jezdí indický řidič, kdy vyhýbal i tam kde už jsem viděla možnost bourání, krkolomné díry po cestě, na cestě zátarasy bez označení. Běžně suší zemědělci plodiny na cestě  a můžete také potkat krávu, kozy a opice na cestě. Jezdí se pomaleji, než u  nás a to i proto, že je větší provoz a horší cesty, úzké a s různými nástrahami.  Navíc řidič sedí vpravo a to fakt není nic pro mě, já bych byla jako řidič úplně nanic v tézo zemi.

Když výhýbají a míjí se 2 auta či motorky, tak troubí, blinkry moc neznají, tedy je běžný hluk na cestě a neustále někdo troubí. Taky větší má přednost a nebo ten otrkanější.

Náš řidič po pár dnech naznal, že my 2 ženské semtam potřebujeme pomoci poradit a že vážně myslíme poznat Indii, místní zvyky a chrámy a navíc i chceme nějak pomoci třeba dětem ve škole. To začal usilovně pomáhat a i díky jemu a taky díky Nádí  se podařilo náš cíl splnit, navštívili jsme všechna naplánovaná místa, všechno jsme splnili, i  ten ůkol něco dát dětem ve škole. Nebylo to nejjednoduší, ale nakonec vše splněno.

Máme z toho dobrý pocit a neobvyklé zážitky.

Jedno z posledních míst, které jsme chtěli navštívit bylo město Thiruvennamalai a hora Arunáčala, kde žil kdysi Ramana mahariši. I tam jsme viděli krásný bílý templ a vyšlapali až na vrchol hory Arunáčali. Já dokonce s jedním místním Indem, který mi povykládal vše zajímavé o hoře a o místech , kde žil a pobýval Ramana mahariši. 

Mrkli jsem i do Ašrámu Ramana a i do města.  Je tam hodně chudých žebráků a změť lidí, ketří hledají u hory boha a požehnání.

Arunáčala je hora významná svou duchovností a čistou energií, proto je vyhledávanou horou a často tam na úplněk bývají poutě až na vrchol a zapaluje se tam velký ohěň. Vrchol je popálen od ohně a je celý kluzký a černý.

Navštívili jsme také Bengálský záliv a nohy jsme zvlažili v mořské vodě. Lidé tam šli klidně i v oděvech do vody, ale nekoupali se více, jednak tam byli vlny a jednak není kraj moře zrona čistý. Mrzelo mě, že Indové mají tak zaneřáděnou celou pláž papírkama a jiným bordelem a nic s tím nedělají. Hromadně navštěvují pláže a odpočívají tam, osvěžují se v moři, děti si hrají s pískem, ale bordel je nijak neštve.

Papírky se povalují i kolem stánků s všemožným prodejem a výrobou přímo na ulici. Máte možnost vidět tesaře ja  tvoří krásné dílo z kamene, výrobce botů a podobně.

Nádherné skvosty jsou hinduistické chrámy z 9.,10. a 11. století. Tehdy museli mít dobrou techniku zdobení, výrobu soch a barev. Některé chrámy jsou jednobarvené a některé jsou až neskutečně  barevné. Templ, neboli chrám to není dle našich představ jeden velký dům, ale spíše velká vstupní věž a nebo několik věží a pak nádvoří a tam další stavby, vodní nádrže, další věže a uvnitř tmavá komůrka a tam různé sochy a obrazy a mandaly, které symbolizují hinduistickou víru a bohy. Uvnitř se ozývají někdy bubny a mantry a zpěvy manter. K tomu svíčky a vonné tyčinky a všude věřící a nebo také všudypřítomní  žebráci a zvířata.

Před vchodem do chrámu se musíte zout a dále jít bosky. Nesmí se tam u posvátných míst fotit. Víru berou  hinduisté vážně, ale jsou tolerantní k cizincům a trpělivě vám předvedou, co máte dělat a co ne.

Poslední den v Indii jsem shlédla i kamenné výtvory z jednoho kusu kamene z 5. století, které přežili i tsunami před pár lety. K tomu krokodýlí farmu a opět město Chennai a jeho noční ruch a mumraj lidí. Bylo nutné se s Indií rozloučit a  vrátit se domů.

Zážitek bylo i letiště  a nekonečné kontroly a nutné  vyplněné listiny před odjezdem. Měla jsem chvilkama pocit, že jsem snad stíhaná osoba a musím se prokázat několika  lidem, kde jsem byla, kde jsem bydlela, co vezu a nevezu, zda mám řádně označené zavazadlo atd. Let zpátky přes Dubai byl celkem v pohodě a byl zážitek pozorovat naši Zem z výšky.

 Dodnes vstřebávám zážitky plné jiného žití, jiných zvyků, mnoha lidí, chudoby, věčného sterotypu a krásné přírody  bohužel poznamenané lidmi a civilizačními obaly. Během cesty po Indii  jsme neviděli závažnou nehodu a to je skutečně v tom provozu zvláštní, dále jsme neviděli se někoho hádat, nadávat a že by do vás někdo strkal a utíkal. Asi je tam více klidu a pokory, ale přesto mi chyběla ta svoboda, kterou máme v naší republice. Oni mají velkou spontánnost, ale také nedokáží říct ne a pak neplní vždy vše jak slíbí. To je taky Indie a čas je pro ně relativní, tedy ne vždy čas dohodnutý dodržují a řeší. Například autobusy a vlaky mají i několik hodin zpoždění, ale  s tím se běžně počítá. Dohodnutá schůzka s nádími byla také vždy nakonec o minimálně hodinu později, než se řeklo předem. Naplánovaná nějaká akce byla nakonec vždy nějak jinak, ale vše vždy kupodivu nakonec klaplo a nějak dopadlo dobře.  Indie je země kontrastů, např. skvostné chrámy, ale všude kolem žebrající lidé. Technika na vzestupu a přitom místa s velkou negramotností. Počítače zavádějí, kde se dá a přitom mnoho těžké práce se vykonává stále ručně.

 Děkuji za tu možnost  a zkušenost pobýt chvíli v Indii a ocitnout se na významných duchovních místech a také na místech kde jsem dříve žila a cítila jsem to tam. 

Dnes už se Indie nebojím a jen jsem vděčná za svoji zem a možnosti, které v životě mám a beru si ponaučení z chyb minulých.  Ráda ji kdykoliv znovu navštívím, pokud budu opět cítit nutkání a vím, že je tam možná bezpečněji, než v některých městech v noci u nás.

Pokud budu mít možnost v budoucnu třeba pomoci dětem v Indických  školách, bylo by to moc dobře, tam je skutečně vidět mezera v potřebě pomoci. Jen bych nerada aby na úkor vzdělání utrpěla jejich víra a pokora. Ráda bych aby to šlo současně ve vývoji, jejich duchovní naladění a k tomu myšlení a vzdělání.

Přikládám nějaké fotky: